Ivan Nesveda, nezaměnitelný český výtvarník a scénograf, chtěl odjakživa být, dle svých slov, HLAVNĚ v klidu! Samotná podstata jeho osobnosti mu to však nedovoluje, i když se někdy domnívá, že za to mohou vnější okolnosti. Ve skutečnosti ho ale v klidu nenechají divoká povaha a neregulovatelná kreativita v kombinaci s chorobnou zvědavostí. Výtvarný talent, rozsáhlé znalosti a profesionální zázemí Divadla Alfa mu naštěstí umožňují nápady realizovat.

Ivan Nesveda se narodil 11. května 1959 v Chebu, kam se rodina v roce 1953 přestěhovala z Brna na tzv. „umístěnku“. Maminka Eva Nesvedová, absolventka Přírodovědné fakulty Masarykovy university v Brně, v důsledku politické situace pracovala nejprve jako dělnice v galvanovně firmy Eska Cheb, později jako prodavačka a od roku 1965 jako vrchní laborantka na patologicko-anatomickém oddělení chebské nemocnice. Otec Ing. Zdeněk Nesweda (od roku 1940 Nesveda), absolvent Vojenské technické akademie v Brně, byl v padesátých letech z Československé lidové armády propuštěn a pracoval nejprve jako dělník, později jako vedoucí pracovník v kovoprovozu ve Františkových Lázních. Protože se již od studentských let zajímal o amatérské divadlo, kde se často a rád uplatňoval jako scénograf, režisér i herec, nebyla náhoda, že našel nové uplatnění v Krajském oblastním divadle v Chebu (od roku 1965 Západočeské divadlo v Chebu). Od roku 1961 v něm Zdeněk Nesveda pracoval jako inspektor (vedoucí) provozu, později (už v penzi) jako „inspektor hlediště“, a to takřka až do své smrti v roce 1999. Svého mladšího syna Ivana brával do divadla již od jeho nejútlejšího věku. Díky tomu získal tehdy dvouletý Ivan svou první roli - nemluvně v kočárku ve hře Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího. Ve dvanácti letech měl svoji dosud největší, tentokrát již „mluvenou“, roli selského synka v Půlnočním větru Josefa Topola. Jeviště a hraní jej však příliš nelákaly. Mnohem raději trávil čas v magických prostorách rekvizitárny, garderoby, vlásenkárny, malírny a zákulisí. Loutkové divadlo objevil prostřednictvím chebské, později františkolázeňské, loutkové amatérské scény, a především pak loutek Jaroslava Krále a Gustava Noska, který až do roku 1974 pobýval i tvořil v Chebu. Ve specifickém příhraničním prostředí se již od školky výtvarně rozvíjel a vzdělával v Lidové škole umění (v malbě a grafických technikách pod vedením paní profesorky Věry Rajtmajerové a v plastice u pana profesora Vladimíra Relicha). Na doporučení Miroslava Cygana, scénografa Západočeského divadla Cheb, se Ivan pokusil složit přijímací zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově. Uspěl, avšak ne na scénografii, kam se původně hlásil, ale na oboru Tvarování hraček a drobných dekorativních předmětů, jehož osobitý vedoucí pedagog, malíř, sochař a grafik prof. Jaroslav Bartoš vedl studenty v té době k nebývalé kreativitě. Jako maturitní práci vytvořil Ivan stolní loutkové divadlo a od té doby žije v zajetí loutek. Hned po maturitě v červnu 1978 začal pracovat v plzeňském Divadle Alfa jako technolog a řezbář. Zde se seznámil s V. Čadou, B. Luňákovou, M. Pokorným, T. Dvořákem, ale zejména s tehdejším dramaturgem a režisérem Divadla Alfa Karlem Makonjem. Ten podle Ivana nejzásadněji ovlivnil jeho pohled na dramatickou tvorbu a jeho postupně se rozvíjející tvůrčí metodu. Spolupráci s Divadlem Alfa Ivan nepřerušil, ani když nastoupil na DAMU do ročníku vedeného profesorem Václavem Kábrtem. Zde se opět setkává s Karlem Makonjem, tentokrát již jako s pedagogem DAMU, se kterým v roce 1981 připravoval ambiciózní projekt - tetralogii k třicátému výročí založení Loutkářské katedry DAMU. Tento rozsáhlý projekt se však nakonec nerealizoval, protože Karel Makonj za dramatických okolností katedru (a na čas i profesionální divadlo) opustil. Znovu se setkali až později v Divadle Alfa při práci na inscenacích Hraní o pejskovi a kočičce (1989) a Král Llyr (1989), svébytné adaptaci Shakespearovy hry. Později spolupracovali na inscenacích Poutník z hvězd (Malý princ, 1990), Kdo mi to uvěří, pane Moody (1992), Prenatálové (1994) aj. v pražském divadle Minor, které Karel Makonj v letech 1990 - 1998 vedl jako ředitel a umělecký šéf.    

Během studií 1979-1983 hostoval Ivan Nesveda v královéhradeckém Divadle Drak, kde ve spolupráci se Zdeňkem Říhou vytvořil svou první profesionální výpravu k inscenaci O zlé koze (1981). V Divadle Alfa pak ve spolupráci s Pavlem Vašíčkem vytvořil výpravu k inscenaci Poklad baby Mračenice (1983) a v Divadle loutek Ostrava absolventskou práci Pohádka jako pohlazení (1982) v režii Ireny Křehlíkové. Zde po absolutoriu začal pracovat opět na pozici technologa a řezbáře a jako scénograf vytvořil výpravy ke hrám Poklad baby Mračenice (1983) a Ruslan a Ludmila (1984). Po vojenské službě se roku 1986 vrátil zpět do plzeňské Alfy na pozici technologa, později jevištního výtvarníka a šéfa výpravy. V té době spolupracuje na inscenacích s renomovanými režiséry, např. Markétou Schartovou O třech krásách světa (1990), Pavlem Polákem Tatínku ta se ti povedla (1993), Annou Vášovou Princ a chuďas (1988) či Guignol v Paříži (1989). Tehdy také začíná i jeho nejrozsáhlejší spolupráce, a to s Tomášem Dvořákem (nejprve v zahraničí a později na celé řadě inscenací v domovské Alfě). Specifickou část Ivanovy tvorby tvoří spolupráce s Vladimírem Čadou a Miladou Nuslovou - Trápení s legrací (1988) a Milenci z bedny (1991). Od té doby je Ivan Nesveda, i když se dvěma přestávkami, kdy učil na Lidové škole umění v Nýřanech a na SSUPŠ Zámeček v Plzni,  kmenovým zaměstnancem Divadla Alfa. Spolupracoval ale i s dalšími loutkovými divadly a soubory u nás i v zahraničí, např. v Praze, na Kladně, v Liberci, v Drážďanech, ve Štětíně či v Košicích. Na počátku devadesátých let se setkal s Jiřím Fialou a začal spolupracovat se souborem Loutkového divadla V Boudě (po ustanovení Spolkového divadla V Boudě patří také k jeho zakládajícím členům). Právě pro Divadlo V Boudě napsal svou první hru Jossile Golem (1993). Dodnes jich napsal zhruba deset a pět z nich realizoval v Divadle Alfa - Osamělý obr (2004), Ach, ta paní Myšuta (2006), Břízová Růženka (2010), O rytíři Wyndovi a zakleté Markétce (2012) a Umanutá princezna (2018).

Z dílny Ivana Nesvedy vyšlo mnoho zajímavých inscenací. V Liberci vznikly hry Bezhlavý rytíř (1993), Alibaba a 40 loupežníků (1994), Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005) či Labutí jezírko (2009). V Plzni, kde vytváří nezaměnitelnou poetiku Divadla Alfa, byl mj. scénografem her Vyšla hvězda nad Betlémem (1990), Zlatovláska (1993), Prcek Tom a Dlouhán Tom (1996), Pes baskervillský (1997), Náčelník Večerní vánek aneb Hody divých mužů (1998), Rikki-tikki-tavi (2001), Láska vše zachrání (2002), Tonka Šibenice (2003), Tři mušketýři (2006), Kašpárek a indiáni (2007), Královský poker aneb Černošský pánbůh a páni Izraeliti (2010), Perníková chaloupka (2011), Pohádky ovčí babičky (2014), Lékařem proti své vůli (2016) a Umanutá princezna (2018). V roce 2019 realizoval s režisérem Tomášem Dvořákem výpravnou dobrodružnou komedii Pozor, Zorro! (2019).

Ivan Nesveda získal za své inscenace řadu ocenění, a to i v zahraničí, např. na Záhřebském mezinárodním festivalu loutkových divadel PIF či na Mezinárodním festivalu divadla pro děti v srbské Subotici (za inscenaci Kašpárek a indiáni, 2007). Za maňáskovou grotesku Tři mušketýři získalo Divadlo Alfa téměř třicet ocenění – např. dvě nominace na Ceny Alfréda Radoka nebo Cenu diváka na Mezinárodním loutkovém festivalu současného loutkového umění pro děti a pro dospělé Bábkarská Bystrica. Díky této inscenaci soubor také vyhrál nejvyšší oborovou cenu ERIK na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Řada inscenací, na kterých spolupracoval, získala cenu z libereckého festivalu Mateřinka, z plzeňského festivalu Skupova Plzeň či z festivalu Dítě v Dlouhé.