režie: T. Dvořák
výprava: I. Nesveda
hudba: M. Vaniš j. h.
dramaturgie: P. Vašíček

česká premiéra: 12. 12. 2011

Pohádka o perníkové chaloupce je v nějaké podobě známá snad po celém světě. Nacházíme ji např. u bratří Grimmů a domovské právo má odedávna i mezi pohádkami českými - nejznámější je verze B. Němcové. Není divu, že se látka tak populární stala inspirací i pro loutkáře. Dramatizací existuje několik desítek a k nim přibyla i ta – zbrusu nová – určená pro Divadlo ALFA. ALFA svému inscenačnímu týmu umožnila realizovat vlastní představu o ztvárnění této látky, jež nakonec vyústila do spíše klasické verze (takové, jakou má většina z nás vepsánu v „genech“), ale bez zbytečných archaismů, anachronismů a parodických prvků. Důležitým, byť poněkud skrytým, tématem hry byla i náprava poměrů v nefunkční rodině, v níž žijí Jeníček a Mařenka. Každý adaptátor této látky se nejprve musí rozhodnout, z jaké příčiny dvě malé děti zůstanou samy v hlubokém lese. Ve většině her děti zabloudí, jen výjimečně je do lesa zavedou rodiče, ať už z pohnutek víceméně ušlechtilých či zavrženíhodných (v ALFĚ zvolili druhou variantu).  A každý autor se musí vyrovnat také s motivem lidojedství a v návaznosti na to i s problémem, zda použije motiv pece, v jejichž plamenech majitelé perníkové chaloupky neslavně skončí. V ALFĚ se ho tvůrci rozhodli zachovat, neboť k obecnému povědomí o této látce patří. Tím zároveň získali odrazový rámec k vlastní pohádce – ta byla hrána iluzivně Nesvedovými marionetami tak, jak si ji pamatoval starý pecař, který ji – v čase představení - začal vyprávět mladému pecaři (neboť „každá pec má svůj vlastní příběh, to mi věř, mladej“). A protože tihle pecaři byli zároveň i zapálenými venkovskými muzikanty, děti si během představení zopakovaly i pár nejznámějších lidových písniček.