Muzea loutek, loutkářství a loutkového divadla jsou, jak již bylo řečeno, muzei uměnovědnými. Tato muzea nám představují tvůrčí potenciál člověka dokumentovaný sbírkou a v jednotlivých artefaktech a jejich souborech. Reprezentují pomocí symbolických vyjádření obsahy, které v případě muzeí loutek a loutkářství sděluje dramatické umění. Základem vytváření muzejních edukačních programů je daný typ sbírky, který odkazuje k určité oblasti lidské činnosti. Edukační programy kromě sbírky, ze které vychází, k dosažení stanovených edukačních cílů využívají další muzeálie, edukační pomůcky, materiály a prostředky. Charakter muzea je rozhodujícím východiskem jeho edukačního působení, protože specifickým rysem většiny forem muzejní edukace je objektové učení. V muzeích, která systematicky usilují o maximální využití svého edukačního potenciálu, se projevuje silný vztah mezi zaměřením muzea a z něj vycházející sbírkotvorné činnosti, stálou expozicí a programem časově omezených výstav a nabídkou stěžejních edukačních programů.
Expresivní interpretace a podpora tvůrčího vyjádření
Práce s loutkou v muzeu, ať již směřuje k jejímu využití jako nástroje interpretace díla dramatického umění, nebo jen k osvojování způsobu formy komunikace zprostředkovávané animací, tedy neverbálním i verbálním projevem, je založena na principu hry. Připomeňme, že každá hra má svoje pravidla. Význam hry spočívá v učení se, které se uskutečňuje procesem napodobování, experimentování, emocionálního prožívání, objevování a tvorby.[1] Z didaktického hlediska se uvedené procesy poznávání a učení se v případě, kdy zprostředkováváme umělecké dílo a vedeme návštěvníky k jeho porozumění, nazývají expresivní interpretace. Při muzejní edukaci se také při práci s loutkou prakticky vždy jedná o tvůrčí vyjádření účastníků.
Zásady pedagogického konstruktivismu
Pokud jsme se dosud zabývali objektovým učením, které plně využívá potenciálu muzejních sbírek, nyní se zaměříme na proces učení z pohledu samotného návštěvníka. V muzejní edukaci se nejčastěji používají metody učení, které vycházejí z pedagogického konstruktivismu. Jsou založeny na poznání přirozených pochodů, jež probíhají v mozku učícího se člověka. Na jejich základě byl navržen třífázový model učení, který obsahuje fázi evokace, uvědomění si významu a reflexe.[2] Zjednodušeně si konstruktivistický pohled na proces učení můžeme vysvětlit jako uplatnění zjištění, že se jedná o aktivní proces, během nějž si člověk nové poznání konstruuje sám, nestačí jen pasivní převzetí informací od vyučujícího.
Muzejní edukace je typická úsilím o aktivizaci účastníků, snahou o maximální zapojení jejich smyslového vnímání, kognitivního potenciálu, emocí. Má celostní charakter, v procesu učení využívá zapojení všech složek lidské bytosti, tedy fyzické, psychické i duchovní. Jestliže se zabýváme muzejní edukací z pohledu návštěvníka, nemůžeme opomenout význam motivace k učení se. Důvodem je, že motivace patří mezi nejvýznamnější předpoklady dosažení úspěšného výsledku učení. Rozlišujeme motivaci vnitřní a vnější. Pro edukátora představuje motivace příležitost, protože ji může svým pedagogickým působením výrazně ovlivnit.
Při přípravě muzejně edukačního programu leží klíč k jeho úspěšnosti ve stanovení odpovídajících cílů z hlediska vzdělávacích potřeb cílové skupiny účastníků i využitelnosti muzejních sbírek. Muzejní edukace vychází z podstaty muzejní kultury a směřuje k poznávání její podoby, je edukací o muzeu, o muzealitě, o významu ochrany kulturního dědictví a jeho přínosu pro poznání současného světa. Edukace v sobě obsahuje dvě významové složky učení se, získání nových znalostí a výchovu k zvnitřnění postojů a hodnot.
Představení loutkového divadla sloužila nejen k zábavě širokých vrstev obyvatelstva, ale jejich funkce byla primárně výchovná. Také dnešní animované postavy učí dětského diváka prostřednictvím příběhů, jak se v situacích, se kterými se v životě setkáváme, má správně jednat. Výchovná funkce muzealizovaných loutek umožňuje zdůraznit estetickou stránku artefaktů, jejich kulturní hodnotu. Připomíná kulturní kontexty, historii loutkohereckých rodin, divadelních společností a významných loutkářů. Vede k porozumění jazyku umění a estetice, k oceňování tvůrčích výkonů druhých lidí a kulturních hodnot.
[1] Veronika Rodová uvádí pět principů univerzálních, a to zkušenosti, prožívání, hry, tvořivosti a partnerství a pět principů jedinečných, kterými jsou psychosomatická jednota, vstup do role, zkoumání a experimentace, improvizace. Vychází z jejich vymezení dle Evy Machkové. RODOVÁ, Veronika. Dramatická výchova v muzeu. Náměty pro práci muzejního pedagoga. Brno, 2016, s. 5.
[2] ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Tvorba, realizace a evaluace edukačního programu. In: DROBNÝ, Tomáš a VYKOUPILOVÁ, Pavla. Muzejní edukátor. Studijní materiál. Brno: Moravské zemské muzeum, 2020, s. 138.