Muzejní expozice promlouvají k návštěvníkům muzejním jazykem. Jeho podstata spočívá v ukazování reálných věcí (lat. ostenze = ukazování). Muzeum je kulturní institucí, která shromažďuje jak přírodniny, naturfakty, tak lidské výtvory, tedy artefakty anebo mentefakty, což jsou na hmotných nosičích zaznamenané produkty duchovní kultury nehmotné povahy, mezi které řadíme např. literární nebo hudební díla. V muzeu máme možnost se setkávat s věcmi, které nás běžně obklopují, nebo jsou naopak výjimečné, vzácné, těžko fyzicky dostupné. Setkání s reálnými věcmi v muzeu nám umožňuje je lépe poznávat, protože máme jedinečnou příležitost si je nerušeně a soustředěně prohlížet.
Učení se v muzeu
Pozorování je cestou k hlubšímu poznání. Zcela přirozeně probíhá proces, který nazýváme neformální učení. Nové poznatky ale nevedou jen k uspokojování naší vrozené zvídavosti, k dosažení vyšší úrovně znalostí a vědomostí, ale přinášejí i nové otázky. Některé se objevují bezprostředně, jiné vyvstanou později, až je naše mysl konfrontuje s různými předchozími znalostmi a zkušenostmi, které se uložily v našem mozku. Hovoříme o tzv. „aha“ efektu, když se nám propojením nových poznatků se starými, často s určitým zpožděním, odhaluje do té doby nepoznaný smysl věcí nebo dějů, když něco pochopíme, něčemu dosud neznámému porozumíme. Naše schopnost poznávat svět a učit se závisí na lidské schopnosti třídit vše podle předem vytvořené struktury, která se však na základě nově nabytého poznání dále vyvíjí, dát konkrétnímu prostředí, světu věcí, lidí a událostí, ve kterém žijeme, logický rámec.
O podstatě muzea
Také muzeum, které v evropské kultuře není institucí novou, „moderní“ a dokonce z hlediska poznávání historie muzejního fenoménu ani institucí vzniklou v období osvícenství, tedy „jen“ 250 let starou, neshromažďuje množství jednotlivých věcí bez jakýchkoliv vzájemných souvislostí. Muzeum se nesoustřeďuje pouze na unikátní vypovídací hodnotu jednotlivých předmětů, jazykem muzeologie jejich zástupnou roli. Podstata muzea spočívá ve vytváření a dále pak v uchovávání a zpřístupňování sbírek. Za muzejní sbírku pouvažujeme soubor věcí, které k sobě patří. Jednotlivé sbírkové předměty nejsou hodnotné pouze vzhledem k vypovídací hodnotě jich samotných, ale jsou přiřazovány k dalším muzeáliím kvůli souvislostem, díky nimž všechny sbírkové předměty tvoří jeden celek. Každá muzejní sbírka je strukturou, ve filosofii poznání bychom ji nazvali textem, který se vztahuje k určité části našeho světa. Snaží se jej zachytit, popsat, vysvětlit.
Vytváření muzejních sbírek
Muzejní sbírku můžeme proto chápat jako reprezentaci obrazu světa, lépe řečeno části světa, jak jej vnímáme našimi smysly a jsme schopni jej uchopit a poznávat. Z podstaty muzejní sbírky vyplývá, že představuje jen jeden z nekonečného možného množství dílků vyňatých z celku, do kterého však všechny logicky zapadají. Muzejní sbírka je vytvářena koncepčně, nikoliv náhodně, předchází jí určující idea, koncept. Tato idea se prostřednictvím sbírky zhmotňuje, utváří v konkrétnosti, jedinečnosti a neopakovatelnosti. Sbírka vzniká tvůrčím procesem, při němž se výchozí idea stává reálnou, a je tak v ní stále hmatatelně přítomná, má konceptuální charakter. Muzejních sbírek může lidstvo vytvořit nekonečně mnoho, a přesto bude každá jiná, a proto témata, která sbírky reprezentují, mohou zahrnovat všechny oblasti lidského života a našeho poznání. Sbírky se odlišují také svojí skladbou, která odpovídá způsobu uchopení skutečnosti, pojetí výkladu světa. To se v čase proměňuje a vyvíjí. Každá sbírka pro nás představuje neopakovatelné svědectví o době svého vzniku a reprezentuje svět tak, jak se lidem jevil v dané době.
Podoby muzejní prezentace
Muzejní sbírky přírodovědného charakteru jsou oceňovány pro svoji vědeckou hodnotu. Sbírky umělecké sklízí obdiv pro svůj význam estetický a také kvůli ceně finanční. V současnosti nahlížíme význam muzejní kultury stále více skrze jeho edukační potenciál. Muzejní edukace se odvíjí primárně od muzejních sbírek a uskutečňuje se zejména v prostředí muzejních expozic a výstav. Také v jejich případě, obdobně jako u sbírek, se v nich zrcadlí idea logického uspořádání jednotlivých věcí, které tvoří nezaměnitelný celek. Podle Šobáňové muzejní expozice vždy „vytvářejí obraz, model skutečnosti (…) reprezentace světa je také základním muzeologickým konceptem.“[1] I pro všechny formy muzejní prezentace, mezi něž patří nejen expozice, odborné publikace a edukační programy, platí, že každá muzejní expozice nebo výstava, přestože je založena na ukazování reálných věcí a uvádí pravdivé informace, je ze své podstaty interpretací. Znamená to, že nám předkládá preferovaný způsob vysvětlení vybraných témat, který odpovídá názorovému ukotvení tvůrců výstavy a odráží světonázory sdílené ve společnosti.
Staré přírodovědné expozice seznamovaly návštěvníky s živou i neživou přírodou koncepcí uspořádání dle vědecké systemizace, obdobně, jako jsou utříděny i muzejní sbírky z těchto oborů. Ostatní muzejní prezentace se držely buď chronologické osy, což zdůrazňovalo představu zákonitého vývoje v případě historických a technických muzeí, nebo respektovaly slohové a oborové členění, s čímž se dodnes setkáváme v případě uměnovědných muzeí. Muzejní expozice mohou nabízet mnohem širší spektrum způsobů výkladů a také témat, než nabízejí výše uvedené přístupy. Již pravidelně se setkáváme s výběrem exponátů, které pocházejí ze sbírek rozdílného charakteru. Jedním z cílů současných expozic je nabídnout poznání složitých fenoménů dnešního světa v určité komplexnosti a věnovat se aktuálním problémům, které rezonují ve společnosti. Zároveň každá prezentace se potýká s nezbytností výběru nejvhodnějších exponátů a redukcí dalších výstavních prostředků. Při přípravě muzejních expozic se proto významná pozornost věnuje jejich edukačnímu obsahu.
Muzejní expozice chápeme jako produkty muzea, kterými oslovují širokou veřejnost. V odborné literatuře se zdůrazňuje, že každá výstava má oslovovat zcela konkrétní cílové skupiny muzejního publika. Z tohoto pohledu je zřejmé, že edukační obsah má být též adresný, vytvořený na míru zvolené cílové skupině. Pro ni také volíme adekvátní výstavní jazyk, který tvoří věcný obsah každé expozice, výběr exponátů a dalších explikačních nástrojů a pomůcek. Jsou to doprovodné texty, modely, kopie a substituty originálních předmětů, audiovizuální prostředky, ale i didaktické hry a informační kiosky s didaktickým obsahem, zábavné prvky.[2] Nezanedbatelnou roli má architektonické řešení expozic a způsob instalace.
Charakter expozic loutkářství
Expozice zaměřené na loutkářství nacházíme zejména v uměnovědných muzeích, protože odpovídají charakteru jejich sbírek. Specifičnost těchto expozic spočívá v tom, že přibližují jednu z oblastí tvůrčího a uměleckého vyjádření člověka. Působí na nás svojí estetickou stránkou, poetikou, autorským a inovativním charakterem zpracování loutek a divadelních kulis a dekorací, stejně jako divadelních her. Již zde vidíme, že se setkáváme s dvojím pohledem na loutky. První je chápe jako umělecké artefakty, samostatná umělecká díla, která reprezentují část oblasti volné řezbářské tvorby nebo jiné oblasti vizuálního umění, např. která pracuje s textilem (muppet, manekýn), či kresbou. Druhý pohled upřednostňuje vnímání loutky jako nedílné součásti konkrétní formy dramatického umění.[3] Součástí obou pohledů na loutky jsou odlišná hodnotící kritéria, která se bohužel příliš nepřekrývají. Oba pohledy jsou zastoupeny ve způsobech výstavní prezentace fenoménu loutkářství a oba směřují k rozdílným edukačním cílům, které se projevují ve zpracování obsahu expozic a ve výběru prostředků komunikace s divákem. Pokud bychom shrnuli naši charakteristiku přístupu k vytváření expozic loutkářství, můžeme zdůraznit, co bylo již jednou řečeno, že expozice loutkářství reprezentují estetickou stránku loutkového divadla. Loutkářství představuje duchovní projev člověka. Expozice, které slouží k jeho poznání, nám přibližují vnitřní svět lidstva, nikoliv vnější, přírodně kosmický. Z hlediska nabízeného poznání se v expozicích loutkářství setkáváme s uplatněním metod, které jsou vlastní vědám společenským a humanitním, nikoliv přírodovědným. Vystavené sbírky jsou hmotnou reprezentací, která umožňuje nejen studium materiální kultury minulosti, ale představí i nadřazené významy, jakými jsou „významné duchovní aspekty, zahrnující mystérium tvorby, a bude metaforickým vyjádřením hlubokého poselství, předávaného nám celými generacemi řezbářů a loutkářů.“[4]
Podoby muzejních expozic
Muzejní výstavnictví zná řadu principů, jak koncipovat expozici. Vyprávění nějakého příběhu patří mezi nástroje výstav, jejich hlavní role spočívá ve vzdělávací či výchovné roli. Jiným typem expozice jsou takové, kde převažují umělecké předměty. Pro návštěvníky mají především estetickou přitažlivost, přinášejí emocionální zážitky a naplňují jejich duchovní potřeby.[5] Petra Šobáňová navrhuje klasifikaci expozic podle přístupu k tématu na: kontextuální, narativní a formalistické. Kontextuální expozice vysvětlují nějaký jev v souvislostech. Jednotlivé exponáty pojí významová spojitost, kterou doplňují explikační prvky apod. Cílem je vytvořit komplexní obraz prezentované skutečnosti. V oblasti prezentace humanitních věd a kultury můžeme, s vyzněním stejných preferencí u Šobáňové, doporučit zejména přístup narativní. Skutečnost je podávána skrze příběh a v logické časové a příčinné souslednosti. Jedná-li se o „příběh“ věcí, je pak často uplatňována antropomorfizace, v případě lidí se prezentuje osobní prožívání událostí. Příběhy slouží jako modely nějakého obecnějšího jevu.[6]
Můžeme zobecnit, že obsáhlé expozice loutkářství a loutkového divadla inklinují také ke kontextuálnímu přístupu, zatímco krátkodobé výstavy využívají především přístup narativní. Setkáváme se s tím u výstav animovaných filmových loutek a kulis, ze známějších můžeme připomenout filmy Kuky se vrací nebo Myši patří do nebe, kterou doprovází na Chvalském zámku výtvarná soutěž nazvaná Nečekané přátelství.[7] Přestože se převážně zabýváme evropským loutkářstvím, je třeba připustit, že mnoho výstav představuje loutkářské umění a loutkové divadlo orientu. Evropské loutkové divadlo se po staletí uměleckými přístupy asijského loutkového divadla inspiruje, četné loutkoherecké soubory je přebírají a inscenují pro domácí publikum.
Kulturní kontext mimoevropského loutkového divadla a jeho porozumění se odráží v těchto expozicích, představuje jejich nezbytnou explikační součást, abychom rozuměli i odlišnému divadelnímu jazyku. Evropské loutkové divadlo nelze v muzejní expozici představit jako ucelenou entitu. Důvodem není nesourodá variabilita loutkářství v jednotlivých zemích a kulturních oblastech, nýbrž jejich šíře, bez které nedokážeme téma významově neredukovaně a v důsledku přitažlivě představit. V našem prostředí se dědictví romantismu a nacionalismu 19. století projevilo ve zdůrazňování stálého trvání tradičního lidového českého loutkového divadla.[8] V obecném povědomí zůstává opomíjen širší časový a evropský kulturní kontext. Současné expozice člení příběh českého loutkářství a klade jeho počátky do 19. století a rozvíjí jej v několika chronologicky a obsahově navazujících kapitolách. Mezi nimi obvykle nechybí: kočovné marionetové divadlo, spolkové a rodinné loutkové divadlo a moderní loutkové divadlo.
[1] ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Muzejní expozice jako edukační médium. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, s. 148.
[2] ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Muzejní expozice jako edukační médium 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, s. 356.
[3] VOLKMEROVÁ, Hana. Loutky jako edukační nástroj. Potenciál dramatických výchovně-vzdělávacích lekcí s loutkami (s terapeutickými účinky). Disertační práce, Janáčkova akademie múzických umění
v Brně: Brno, 2016. s. 87, dostupné online [cit. 15.09.2022]: https://is.jamu.cz/th/aovoj/Disertacni_prace_HV_2016_cerven.pdf
[4] JIRÁSKOVÁ, Marie a JIRÁSEK, Pavel. Umění loutky. České historické loutky ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových. Praha, 2019, s. 11.
[5] ŠOBÁŇOVÁ. Muzejní expozice jako edukační médium, 1, s. 140.
[6] Tamtéž, s. 134.
[7] Výstava v Muzeu města Brna na Špilberku v roce 2011, dostupné online [cit. 15.09.2022]: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1210391-kuky-se-vratil-s-plnou-paradou-na-spilberk; Výstava na Chvalském zámku začala v lednu 2022, on-line, dostupné online [cit. 15.09.2022]: http://www.chvalskyzamek.cz/udalost/mysi-patri-do-nebe-a-take-na-chvalsky-zamek/
[8] K tématu českého, tradičního, lidového loutkářství srov. JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem,
filmem a televizí. Výtvarný jazyk filmů a televizních pořadů s divadelní loutkou 1950-2020. Disertační práce, Brno: Divadelní fakulta, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2020, s. 15-24, dostupné online [cit. 15.09.2022]: https://is.jamu.cz/th/ma6ar/DP_Pavel_Jirasek.pdf