Loutkové divadlo je divadelní projev, který využívá ke své produkci loutku a možnosti její animace. Není to ale v případě charakteristiky a definice loutky a loutkového divadla takhle jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Pro někoho je loutkové divadlo prostě jen divadelní obor, v němž není vyjadřovacím prostředkem živý herec, ale neživá věc, tj. loutka, kterou ovládá, pro jiného je to záměrně cílená animace neživého předmětu, někdy je loutkové divadlo definováno jen jako umění pohybující se mezi výtvarným a divadelním uměním. Loutka je charakterizována jako animovaná postava ze dřeva, kamene, papíru či textilu a dalších materiálů zúčastňující se dramatické akce nebo také jako „divadelní postava uváděná do pohybu pod lidskou kontrolou“. Někteří teoretikové se pokoušejí vymezit tento pojem tzv. vylučovacím způsobem, a sice definováním toho, čím loutka není: „Není to panenka. Panenka je pro osobní hru, ale loutka má divadelní funkci.“ Mezi těmito názory se objevují i definice zahrnující nezbytnou účast publika a jsou zaměřené nejen na loutku jakožto takovou, ale i na předmět či loutku v divadelní akci, na to, aby pohyb předmětu vyvolal v divákovi představu jednajícího živého tvora. Dalo by se říci, že každá tato vymezující poučka má svou pravdu i své slabé stránky, jako by všechno toto dohromady znovu svědčilo o těžké uchopitelnosti toho jevu, který má takové široké výrazové možnosti a schopnosti pomocí metafory zobrazovat náš svět. Chcete-li tedy co nejjednodušší charakteristiku, pak je stále platné, že loutka je kouzlo oživené hmoty.
V poslední době se vnímání toho, co je loutkové divadlo, značně posunulo – vstupem dalších divadelních prostředků do takto nazývaného teritoria – a rozšířilo pojem „klasického loutkového divadla“ tj. toho, které se vyjadřuje prostřednictvím figurativních či antropomorfizovaných objektů o další aspekty. V rámci animace neživých předmětů tak můžeme do široké nabídky zahrnout v alternativně loutkovém divadle i animaci prostoru, světla či zvuku, za samozřejmé účasti nezbytného komponentu pro divadelní akci, kterým je divák. V takto koncipovaném divadelním světě pak někdy projevy výtvarné instalace s loutkovými (i neloutkovými) objekty splývají, a dokonce budí rozpaky, zda je můžeme do říše takto moderně pojatého loutkového divadla či divadla objektů vůbec počítat. Jestliže byl pro teoretiky i praktiky loutkového divadla už koncem 20. století problém s názvem takových divadelních akcí (začalo to vstupem herce do společného hracího prostoru s loutkou a pokračovalo dalšími alternativními projevy, které se zprvu nazývaly „třetím druhem“, později alternativním loutkovým divadlem) zatím stále ještě nenašly pro tento způsob prezentace adekvátní označení.
Animace a práce s loutkou (ať je její podoba, či materiál jakýkoli) provází lidstvo celou dlouhou historií a je předmětem nejen jeho výtvarných tvůrčích představ, ale je využívána v jiných, než divadelních formách, jako jsou např. rituály, magické a náboženské a kultovní obřady, lidové zvyky. To jsou všechno loutkové projevy, ale o loutkovém divadle v pravém slova smyslu můžeme mluvit teprve tehdy, pokud mají divadelní funkci, tj. jsou-li záměrným propojením předváděné akce a publika.
Na počátku dějin takto pojatého loutkového divadla stojí vypravěči příběhů, kteří ke svému vyprávění a produkci využívají loutky i jednoduché scénické prvky (paravány, retabla, přenosné dekorace atd.). Z tohoto jednoduchého principu kontaktu mezi animátorem-hercem-loutkářem a divákem se postupně oddělují různé technologické typy loutek (od nejstarších prstových spodových loutek, tyčových loutek, posléze marionet – na drátě i na nitích, loutek stínových atd.). Z vypravěčů příběhů se postupem doby stávají skuteční herci s loutkou, loutkáři, kteří pro svou animační dovednost (jde o řemeslnou dovednost stejně jako jí je obratnost kouzelnická či žonglérská), která loutkáře po celá staletí řadí do široké rodiny tržištních a jarmarečních „bavičů“ – potulných žakéřů, jokulátorů, cirkusáků a dalších. Tak se také spolu s rozvojem loutkářské profese rozvíjí i loutkové divadlo ve své profánní, ale i vznešené podobě. Rozšiřuje se prostředí, ve kterém se hraje a spolu s tím vším se profiluje i význam a pozornost, která je loutkovému divadlu zejména v Evropě od poloviny 19. století věnována. Od pouhé zábavy se stává pro řadu umělců (literátů, výtvarníků i divadelníků) prostředkem k sebevyjádření a sleduje těsně s vývojem divadelního umění všechny jeho podoby v zobrazování moderního světa. V poslední době se loutkové divadlo a divadlo předmětů dostává do popředí zájmu i dalších médií, zejména s možností zobrazovat náš svět, který se čím dál tím více materializuje, technizuje a odlidšťuje. Do sféry kdysi přehledných produkcí loutkového divadla už nevystupuje jen samotný herec, ale i další technické prostředky a jiné způsoby animace.
Loutka ale není jen oním kouzlem oživené hmoty, svou existenci prokazuje právě jen v kontaktu mezi svým animátorem a publikem. Bez tohoto vztahu by zůstala jen artefaktem, suvenýrem, hračkou zbavenou magie jejího spojení s jejím lidským předobrazem – ať už se jedná o loutku iluzivní, figurální, či antropomorfizovaný předmět.
České loutkové divadlo svedlo, během století svého boje za uznání prostoru mezi ostatními divadelními druhy, vítěznou bitvu. Nejen že dokázalo přesvědčit operní, taneční i činoherní tvůrce o své síle spočívající v proměnlivých možnostech své podstaty, ale dokázalo svou schopností držet krok s výtvarnými i divadelními výboji a směry od tradice po postmodernu, ale především neztratilo své publikum. Dokázalo, že může zprostředkovat inspirativní spojení s tradicí, reagovat na současnou situaci i nelehké postavení člověka ve světě technických i psychických nároků. Právě pro svou srozumitelnost vycházející z nápodoby lidské činnosti a jejích vazeb je stále návratem do krajin fantazie, metaforou lidské svobody i závislosti.
České loutkářství tvoří důležitou vývojovou větev v dějinách českého divadla. Jeho tradice se dodnes kontinuálně rozvíjí na území celé České republiky. Loutkové divadlo je vnímáno napříč generacemi jako integrální součást naší (nejen divadelní) kultury, a že jsou její základní principy (spojení dramatického a výtvarného umění, vizualita, akčnost, dramatičnost, metaforičnosti) a to ve specifickém prostoru rozvíjeny v širokém spektru aktivit – od představení v profesionálních divadlech, nezávislých skupinách a souborech, v dalším vzdělávání na specializované loutkářské vysoké škole, na odborných uměleckých i pedagogických školách, při workshopech, na výstavách, festivalech, v loutkářských muzeích (národních i regionálních), v řadě amatérských a spolkových divadlech a dokonce i ve volnočasových rodinných aktivitách. Jde zkrátka o jev, který je vnímán nejen jako specifická dovednost, ale jako zcela samozřejmá forma uměleckého sebevyjádření a osobité tvůrčí soukromé aktivity, která vychází ať už podvědomě, či vědomě z téměř dvousetleté národní tradice.
České a slovenské loutkové divadlo bylo zapsáno na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO 1. 12. 2016.